,,Kamarádi jsou jako lentilky, každý z nich se v něčem liší...A taky dobře chutnaj!"

Cesta

Pátek v 19:53 | Nicolastic |  Fanfikce, songfikce, stories apod...
Tou cestou...

Bez jakéhokoliv slova jsem to už nevydržel a sbalil jsem si těch pár svých švestek a nasedl do auta.

...Tím směrem, prý bych se dávno, měl dát...

Na moment jsem mrknul do zpětného zrcátka, jestli za mnou ještě nepřijde, jako vždy, prosit, ale když jsem viděl, že místo toho zatahuje okna, aby se na to nemusel dívat, bez váhání jsem nastartoval motor své stříbrné škodovky a bez žádného zdržování jsem šlápl na plyn a vydal se do neznáma.

Když sněží, jde to stěží, když sněhy pak tají,
kus něhy ti za nehty slíbí a dají víc síly, se rvát, na dně víc dávat, než brát...


Aniž bych si to přál, po nějaké době cesty jsem se začal vracet do vzpomínek... Slíbil jsem si, že to hodím za hlavu, ale ty roky s ním... Dnes končí...

A i když se vleče a je schůdná jen v kleče, donutí přestat se zbytečně ptát...

Už mi neodpustí. Znám ho. Na něj už ty psí oči, objetí a omluvný dárek doprovázející polibky platit nebudou.

Jestli se blížím k cíli
kolik zbývá víry
kam zvou
svodidla, co po tmě mi lžou

Nemám tušení, kam to vlastně jedu, ale je mi to v podstatě jedno, nemám vůbec kam. Jet. Nyní se ze mě stává bezdomovec... Doma nejsem vítaný, rodiče mi daly jasně najevo, že jejich teplý syn není u nich vítán a ten dobrý zbytek bydlí ve Vietnamu.

Zda couvám zpátky a plýtvám řádky,
co řvou, že doma už mi neotevřou...

Když jsem po 3 hodinách projížděním vesnic, o kterých jsem doposud neměl tušení, že existují, přišel na to, že se už začíná stmívat, zastavil jsem se u nejbližší benzínky, koupil si tam bagetu za 40 korun, někde poblíž zaparkoval a ustlal si na sedačce. Upřímně, moc jsem hlad neměl, po tom, co se stalo. A tak jsem se pokusil nějak, co nejpohodlněji lehnout a snažil se usnout, dokud se mi neozvala moje stará dobrá Nokia.

Nebo jít s proudem...

Když jsem zjistil, že mi volá on, snažil jsem se to ignorovat. Opravdu jsem neměl chuť se s ním znova hádat. Obzvlášť po telefonu. Sorry Tome, chci spát.

Na lusknutí prstů se začít, hned smát...

Ani po deseti minutách se nevzdával. Ty jo, ten musí být dost naivní. Když jsem si ale všiml, že místo jeho, mi volá můj bratr, tak jsem to bez dlouhého přemýšlení zvledl, protože, proč ne?

Mít svůj chodník slávy a před sebou davy...

Ptal se mě, co se mezi mnou a Tomem stalo. Ignoroval jsem to, opravdu jsem to nechtěl řešit... Obzvlášť s ním. Nakonec jsem ale musel, jinak by mi nedal pokoj ještě dlouho, a tak jsem mu to čtvrt hodiny povyprávěl. Nejdříve začal blouznit o tom, jak moc mu je to líto, ale když přišel na to, že mi tím vůbec nepomůže, nabídl mi u něj zatím bydlet, protože jsem se dozvěděl, že se rozvedl a odstěhoval z Vietnamu zpět do Čech. Prý u něj budu moct bydlet, dokud nenajde byt, ve kterém bych mohl žít, takže jsem se zas musel zázračně posadit do řidičského sedadla a nějak se vymotat z místa, kde jsem zaparkoval. Ach, to mé inteligentní parkování.

A přes zkroucená záda, být součástí stáda...

Netrvalo to ani deset minut a už na mě lezla únava... Ach jo, nemám z toho moc dobrý pocit... V pozadí mi pořád hraje vyzvánění mého mobilního telefonu s tím samým volajícím...To mi nemůže už dát pokoj? Je konec! ublížil mi, stejně, jako já jemu, tak proč to už sakra nevzdá?

Ale zpívat, a hrát...

Moje nervy to už jasně nedávaly a tak jsem to už opravdu musel zvednout. ,,Co chceš?!" zavrčel jsem do telefonu. ,,Proč jsi mi nezvedal telefon?" *povzdechnutí* ,,Měl jsem důležitější věci na práci, než je se s tebou hádat po telefonu. Je konec, sám jsi mi to řekl, rozumíš?" ,,Nechceš se vrátit? Zapomněl sis u mě zapalovač." Sakra. ,,Ne. Už nechci vidět ten tvůj ksicht." ,,Proč jsi--" Položil jsem to. Ne, já nedokážu poslouchat furt ty samé otázky typu "Proč". S překvapením mi už nevolal. Díky bohu. Asi už konečně pochopil, že nemá cenu se ptát...Řekl jsem mu to jasně, než jsem odjel.

Kotníky líbat...

Když mi začaly klesat víčka, obával jsem se nejhoršího. Buď usnu, srazí mě auto a já s trvalými následky skončím ve špitále, nebo budu takovej idiot, vezmu to směrem k mému bývalému bydlišti a vrátím se pro můj platinový zapalovač, už jenom proto, že mi opět začal volat.

A stát...

Hádejte, co jsem si po čtvrt hodině uvědomil? Jel jsem zpět za ním. Já to říkal...A nejhorší na tom je, že už nezvládnu dát zpátečku. No jo no, co se dá dělat.

Na křídlech všech slavíků a vlastně už ze zvyku...

Mezi tím jsem vytáhl telefon a napsal mu SMSku: Jedu si pro zapalovač. Máš ho v jednom ze záhonků, hodil jsi ho tam, když jsi se vztekal. No jo no, to jsem holt já...

Přestat se zbytečně ptát...

Nechtělo se mi tam... Opravdu ne. Ale musel jsem tam, když už jsem se uráčil napsat. Ale upřímně, jel jsem dost pomalu, chtěl jsem totiž tam dojet co nejpozději, i když jsem věděl, že to stejně po chvíli nevydržím, protože mám dost slabý nervy. A pak, když už jsem si myslel, že tam už budu, tak se naproti mně rozběhl on a já nestačil ubrzdit a srazil jej. Ale ještě, než se to odehrálo, všiml jsem si načasované bomby na předním okně... Už vím, co po mně chtěl. Chtěl, ať se připravím na výbuch. Já si říkal, co mi to sakra bliká před očima... A ve chvíli, když jsem ho srazil, v tu samou chvíli vybuchla bomba a já zemřel. Střetl jsem se s ním na začátku cesty, kde jsem se s ním setkal poprvé a když mě objal a jemně políbil na rty, byl jsem štěstím bez sebe, že to byla jenom má poněkud hloupá, budoucí představa.

Jestli se blížím k cíli,
kolik zbývá víry,
kam zvou,
svodidla, co po tmě mi lžou...
Snad couvám zpátky
a plýtvám řádky
co řvou,
že už mi doma neotevřou...
 

Okay...fUCK.

4. února 2018 v 16:33 | Nicolastic |  Nicolasovi výjimečné slova, věty a slohovky, anoooo
Zdravím všechny, co nebyli až tak lenošní a vybrali si za druh rakoviny zrovna tenhle shitblog.
Takže...
Vůbec nevím, jak se tohle stalo, prostě zde vybuchla atomová bomba a najednou vzniká tenhle šostr.
Ještě ani nevím, co se zde bude zveřejňovat...asi nejčastěji personal stuff----Shits, samozřejmě. Uvidíme.
Možná se odvážím na mnohem větší cringey věc a zveřejním zde nějaké moje "velmi úžasné" fanfikce, protože Nicolas je velkej kluk, co se nebojí světu ukázat, jaká je perverzní píšťala (tím chci naznačit, že jsem na yaoi, yuri a hentai, slash a femslash, wee)
Mám se dobře, poslouchám Simona Curtise (ano, toho nadrženýho teplouše, hádáte správně).
A ano, uvědomuji si, že design blogu je strašnej kentus, ale co už, nejsem kreativní člověk. Protože mám ráda nekreativní barvu aneb. gREEN IS NOT CREATIVE COLOR. Ani se nedivím, když ji vidím všude. V Š U D E.
Jsem mulťák. Ne protože miluji multivitamínový džus (to taky, of course), ale protože jsem v miliony fandomech, hehehehe.
Eddsworld, Creepypasta, FNaF, Osomatsu-san....eh, na víc si asi nevzpomenu, protože většina věcí jsou hlavně anime, a to bychom zde byli ještě dlouho a já si slíbil, že tenhle článek bude krátkej, protože je first aaa...Já tohle můžu, já jsem totiž král....Ne? Tak ne... *le zklamaný obličej*.
Nu, každopádně, články se budou vydávat nepravidelně, taky se může stát, že tenhle shitblog bude hned dead, jakmile vyjde TOHLE. Ale to bych si zas nedovolila, zas takovej krypl nejsem. Aspoň doufám...
Prostě, až budu mít náladu a "velmi úžasný" nápad, tak něco zveřejním. Sami (pokud vůbec k někomu mluvím, hehe...) si do komentáře můžete napsat, cO BY ASI TAK NICOLAS MOHL ZVEŘEJŇOVAT ZA SHITPOSTY.
To by asi bylo vše, co bych chtěl říct...
Takže buďme originální a skončíme v polovině věty, ju?
Mašafanačabanaha vy bu----

Kam dál

Reklama